Červen 2012

Když člověk nespěchá - 15.5.2009

29. června 2012 v 13:22 Z původního blogu
Vidí věci...

V každodenním životě člověk jde za svými starostmi a povinnostmi, vnímá cestu před sebou, aby do někoho nevrazil nebo do něčeho nešlápl a duchem je jinde - třeba u těch starostí.

Není marné občas si udělat pohodu a v klidu vyrazit do ulic. Jen tak na procházku a všímat si okolí. Koncem dubna jsem se tak prošel po Praze a viděl jsem věci, jež jinak unikají mé pozornosti. Bylo to příjemné.

Kolik lidí projde samým centrem Prahy, Václavským náměstím - a kolik si jich všimne, že ve spodní půli je dům nesoucí název U zlaté pšenice? Má číslo 16. V jeho přízemí je už léta Česká spořitelna - ale její předchůdkyní tam byla v minulosti vyhlášená Vašatova restaurace.


Proud lidí směřuje z Václavského náměstí Melantrichovou ulicí na Staroměstské náměstí. V místě, kde Melantrichova zatáčí stojí dům č. 13 a na jeho zdi nad hlavami lidí bysta a tabulka připomínají, že v jeho prostorách v 18. století žil hudební skladatel Josef Mysliveček.


Na Staroměstském náměstí je zajímavostí řada. Méně lidí však zajde kolem Týnského chrámu dozadu k Ungeltu. V Týnské ulici je rohový dům, na němž pamětní deska z roku 1870, barevně a ozdobně provedená, připomíná že se tam roku 1604 narodil velikán českých malířů Karel Škréta.


Koho na Uhelném trhu zláká nedaleká stavba gotického kostela sv. Martina, pamatující 12. století, půjde k němu Martinskou ulicí kolem paláce Platýz, na němž pamětní deska připomíná, že v době otce vlasti, Karla IV. - tedy ve 14. století, tenhle palác byl sídlem vévodů Burgundských. Na nároží nad hlavami procházejících je bysta připomínající, že v letech 1840 - 1846 v něm hrával Ferenc Liszt.


Kdo zamíří na tramvaj do Spálené ulice k obchodnímu domu (původně Máj, pak K Mart, poté Tesco, nyní My), bude tam poblíž rohového domu, na němž nad Raiffeisenbankou rozměrná pamětní deska s plastikou připomíná, že v něm žil a zemřel Jan Evangelista Purkyně.


Čí kroky směřují ze Staroměstského náměstí opačným směrem - Celetnou ulicí k Prašné bráně, nemůže v jejím sousedství minout secesní chloubu Prahy - Obecní dům. Na jeho nároží u Prašné brány rozměrná pamětní deska připomíná, že v jeho zdech byla v roce 1918 vyhlášena Československá republika.


Pak už zbývá snad jen dopřát si v krásném prostředí kavárny Obecního domu kafíčko, vtřebat při něm zážitky, zapřemýšlet, kolik zajímavostí člověk vidí není-li zaměstnán starostmi a povinnostmi a pouvažovat kam vyrazit příště. K vidění je toho mnohem víc, než jsem popsal.

Pac a pusu - 1.6.2012

29. června 2012 v 6:20 Z původního blogu
Rozloučení.

Už asi 3 roky pozoruji jak blogování ochabuje. Někdo se ho nabaží, někoho zlákají jiné věci a další má třeba existenční starosti nebo zdravotní problémy. Ztratil jsem tak přes polovinu čtenářů a ti zbývající ochabují. Polevují i jiní blogeři, kteří mezi mé čtenáře nepatří a k nimž občas nakouknu. V době mých blogerských začátků bylo na Bloguje.cz přes 7900 blogů, později přes 8900 a teď 3139. Když se dívám, jak se na hlavní stránce nebývale zvětšují časové odstupy vkládaných článků, říkal jsem si, že by mě nepřekvapilo, kdyby Bloguje zaniklo. Přišlo to - a dřív než jsem čekal. Admin to oznámil v půli května.

Nic netrvá věčně - ani Bloguje.cz.

Blogoval jsem skoro 6 let. Za tu dobu jsem blogování vyzkoušel a užil jsem si ho. Teď s vidinou jeho konce si říkám, že budu mít o něco jednodušší život. Nebudu muset přemýšlet o čem psát, korigovat příspěvky a upravovat fotky. Pro můj blog nikdo tesknit nebude a mohu si tedy dovolit vycházet z osobního pocitu. Na druhou stranu mi brouk v hlavě hlodá, že jsem si na blogování už zvykl a že je to styk s lidmi který mi bude chybět. Uvidím. To prověří čas během června.

Pokud Bloguje 30. června skutečně skončí a bude mi to psaní chybět, zabydlím se nejspíš na www.blog.cz. To je kompletně český blogovací server. Dosavadní e-mail:

jirik.bloguje(zavináč)seznam.cz

si ponechám. Pokud k ukončení nedojde budu tady pokračovat.

Děkuji mým čtenářům za dosavadní přízeň a reakce a příležitostným návštěvníkům za zájem a návštěvy.

Mějte se krásně a je-li vám blogování milé nevzdávejte to.

Asi jsem památník - 10.5.2012

28. června 2012 v 20:32 Z původního blogu
Nebo spíš pamětník.

Když jsem v úterý před polednem vyrazil do centra Prahy, v metru se ozvalo hlášení, že přijíždějící historická souprava ve stanici končí a za pár minut pojede zpátky k nádraží Holešovice. Souprava přijela, cestující vystoupili a sledovali jak zajíždí do depa. Závěrky fotoaparátů cvakaly, blesky blýskaly a řada lidí přešla do opačného směru aby se tou soupravou svezla ještě jednou.

Nechal jsem ujet jednu moderní soupravu a počkal jsem si s nimi na tu starou s M na čelní stěně, červenými dveřmi, žárovkovým osvětlením a lavicemi podél stěn. No - starou, když jsem ji viděl a pak v ní seděl a jel, říkal jsem si, že tyhle vozy jezdily ještě nedávno, připadalo mi to, že jsem jimi jel snad před týdnem nebo před měsícem. Ačkoliv mi ta souprava byla skoro důvěrně známá, dnes už je historická! Pro řadu lidí, hlavně mladších a dětí, to byla atrakce a fotili ji zvenčí i uvnitř.

Uvědomil jsem si, že je víc věcí, jež mi připadají skoro současné, ale jsou už považované za historické. Foťák s jakým jsem léta fotil jsem, ač mi nepřipadal starý, viděl v technickém muzeu, petrolejový vařič "Bručior", na jakém jsme v minulosti ohřívali jídlo v chatě jsem viděl ve skanzenu. Samostatnou kapitolou jsou auta. Mrňousek Renault 4CV, nesmrtelný Fiat 600, sympaťák Škoda tudor, Paběda a z náklaďáků válečný Bedford a snad nezapomenutelný Sentinel poháněný parou. Dál už raději nepůjdu, aby si někdo nemyslel, že jsem z předminulého století. Jsem z minulého.

Leželo mi v hlavě jak je možné, že věci připadající mi jako skoro současné už jsou historické. Moje oblíbená literární postava - pan Kaplan, by řekl že je to tím, že jsem památník. Myslel by tím pamětník. Podstata asi bude v tom, že si u některých věcí neuvědomuji jak rychle běží čas...

Zase jsem podprůměrný - 23.4.2012

28. června 2012 v 19:20 Z původního blogu
Tentokrát v čokoládě.

Už jsem jednou psal, že jsem podprůměrný. Tenkrát šlo o pití vína . Před nedávnem jsem zjistil, že jsem podprůměrný i v konzumaci takové lahůdky, jakou je čokoláda. Průměrný našinec jí prý zbaští dvě tabulky (tedy 20 deka) měsičně. Do toho mám dost daleko. Jak to ale bylo a je s čokoládou a mým mlsáním?

Když na počátku 16. století Španělé získali od amerických indiánů návod k přípravě čokolády netušili zřejmě jak populární lahůdkou se čokoláda stane. Přestala se kořenit, začala sladit a časem se začala připravovat nejen jako nápoj, ale i tuhá, tabulková. Její obliba se rozeběhla světem a dodnes patří k nejoblíbenějším lahůdkám. K tak podmanivým, že se může vyvinout i závislost na ní. Vždyť bývala považována i za afrodiziakum!

V dobách mého dětství byla u nás doma čokoláda vzácnou lahůdkou. Smlsnul jsem si na ní tedy jen občas - třeba když jsem ji dostal jako dárek pod vánoční stromek. Pamatuji si, že jednou dostal můj táta od doktora předepsanou vitaminovou čokoládu a já jsem mu na ni chodil. Měla navinulou chuť. Kdysi jsem od někoho dostal tabulku domácí čokolády. Chutnala mi tak, že na ni dodnes vzpomínám, přestože moje maminka říkala: "Vždyť je to samej tuk!". V pozdější době, když už jsem si začal vydělávat, mi chutnala čokoláda na vaření, ale nijak jsem to s ní nepřeháněl.

Teď, v době mého dědství, sice čokoládou nepohrdám, ale chuť na ni časem ustoupila a čokoláda mi nechybí. Že by zvyk? Možná. Jen občas si na ni vzpomenu a trochu si smlsnu. Naposledy to odnesla jedna její tabulka o Vánocích. Jsem tedy i v čokoládě silně podprůměrný a dohánět to nehodlám.

Tak je to u mně, ale lidé jsou různí. Vím o rodině ze střední vrstvy, v níž čokoláda už přestala být dětem pochoutkou. Mají jí tolik, že jim už přestává chutnat. Nebudu to komentovat, ale ta rodina také ne, protože si tím neláme hlavu. Moji podprůměrnou konzumaci čokolády tak aktivně vyrovnávají.

Koukám co kde létá - 2.3.2012

28. června 2012 v 16:30 Z původního blogu
Mám totiž letecký radar.

Už je do dávno, co jsem naposledy letěl (nepočítám-li spěch na oběd Usmívající se). Přesto - nebo možná právě proto občas upoutají moji pozornost letadla, která mi v bydlišti létají nad hlavou různými směry, a letecký provoz.

Do rukou - nebo spíš do počítače, se mi tak před časem dostala adresa leteckého radaru - serveru umožňujícího celosvětové sledování leteckého provozu. V klidu a pohodlí domova tak mohu pozorovat "cvrkot" na nebi.

Jsou místa, kde se to jen hemží ikonami letadel a jsou přitom rozlišeny i tipy. Po klinutí na ikonu se za ní objeví čára znázorňující dráhu letu i jeho výšku a v levé části obrazovky se otevře okno se snímkem letadla a informacemi o něm a jeho letu. Mohu tak např. s předstihem zjistit, co mi za chvíli poletí nad hlavou (i když to pak třeba jen slyším, protože to letí nad mraky). Při kliknutí na položku letu (Flight) se objeví mapka světa s názorným zobrazením celé dráhy letu a jeho doby. Jsou letadla, která letí přes půl světa bez mezipřistání! Vyznačena jsou samozřejmě i letiště a jejich pojmenování.

Hojně létají např. boeingy 747, velkokapacitní letadla o nichž jsem s překvapením zjistil, že nejsou žádní nováčci - je to tip ze 60. let. Přes naše území létají i obří letadla A 380 - největší dopravní letadla světa. Ale i fůra dalších.

Letecký radar je dobrý prostředek pro trávení bezesných nocí, ale chcete-li, vyzkoušejte jej třeba v pravé poledne.

Naivita je věčná - 20.2.2012

28. června 2012 v 15:37 Z původního blogu
Pár řádek o heslech.

Kolik už se toho napsalo a kolik už bylo informací, aviz atd. o důležitosti hesla, na Internetu jsou zdarma k mání i programy, jež umí posoudit sílu a tedy bezpečnost hesla, případně podle zadaných kriterií heslo sestavit, ale přesto se zdá, že se to všechno v některých případech nedostalo přes hradbu naivity či lhostejnosti - chce se mi říci blbosti.

Sám používám kombinovaná hesla střední délky, jež dovedu sestavit a jejichž sílu nechávám pro jistotu posoudit jedním takovým programem. Jsou velmi variabilní a v případě potřeby tedy není problém je pozměnit nebo změnit.

Jsou místa, kde se lidé spoléhají na zabezpečení firemního serveru a osobní hesla mají poměrně jednoduchá. Před léty jsem čtvrt roku zastupoval jednu pracovnici a "jel" jsem na její heslo. Vím tedy, že bylo sice slabší, ale přijatelné.

Čím důležitější, či výše postavené je pracoviště, tím víc by měla být jeho korespondence zabezpečena - ale to je teorie. Jak dokazuje pár dnů stará zpráva serveru Technet.cz, i v nejvyšších státních místech se může vyskytnout tak primitivně jednoduché zabezpečení heslem, že i laik zírá. V daném případě jde o Sýrii. Skupině Anonymous se podařilo prolomit zabezpečení vládního serveru a to co tam ulovili asi překvapilo i je samotné. Získali mj. hesla k téměř 80 tamním e-mailovým schránkám, z toho jich 30 mělo "důmyslné" heslo: 12345. Kdyby blbost kvetla...

Počtěte si ale přímo u zdroje .

Promenáda - 13.2.2012

28. června 2012 v 14:53 Z původního blogu
Noční návraty.

Při návštěvách Mariánských Lázní si rád kupuji jako suvenýr časopis Promenáda. Je čtvercového formátu a býval vydáván pro Mariánské Lázně a samostatné vydání měly Karlovy Vary. Na Františkovy Lázně se nedostávalo. Nějaký čas už je větší a vydávaný společně pro Mariánky, Vary, Františkovy Lázně, Cheb a Jáchymov. Zvětšily se nejen jeho rozměy, ale i cena - teď stojí 40 korun. Pro turisty jsou v něm stálé informace o uvedených místech včetně mapek a aktuality. Samozřejmě s fotografiemi. Je pěkně provedený na kvalitním papíru a poskytuje příjemný dojem. (Za tuhle reklamu fakt nejsem placený!)

Většinou jeho obsahu po koupi nevěnuji velkou pozornost. Jako veverka si ho nechávám v zásobě pro pozdější časy. Teprve dodatečně se k němu vracím. Když se mi někdy stane, že se hluboko v noci probudím a je mi jasné, že dál spát nebudu, sáhnu pro Promenádu a jejím prostřednictvím se příjemně vracím do západočeského lázeňského trojúhelníku.

V posledním případě jsem se tak v noci toulal po Mariánkách, jež mám rád. Po místech dobře známých, protože jsem je prošel už hodněkrát a zabrousil jsem i do parků a do míst, do nichž tak často nechodím - do okolních lesů. V duchu jsem postál u pomníku knižecího zahradníka Václava Skalníka, který se parkovou úpravou divočiny nesmazatelně zapsal do historie Mariánek, u pomníku opata Reitenbergera, s nímž si osud nemile zahrál a pomníku v křesle si hovícího knížete básníků - churavého stařečka Goetheho. Potom moji pozornost upoutal seznam hotelů. Procházel jsem jej, v mysli jsem si je vybavoval - a pak jsem trefil na jeden, jehož název mi nic neříkal. Continental. Čtyřhvězdičkový. Marně jsem vzpomínal, paměť mi jej nevybavovala. Adresu má: Hlavní 230. Ani to mi nepomohlo. Podíval jsem se tedy do mapky a teprve pak se mi "rozsvítilo". Je proti knihovně. Chodil jsem kolem něj často, ale pamatuji ho jako hotel Slovan, pak Helvetia a dnes je to Continental. Všechno se mění...

Něco ale přecejen zůstává. Přitažlivost pohodového lázeňského místa a hezké vzpomínky na něj. S nimi a s těšením se na další návštěvu se lépe zvládá i bezesná noc.

Mám mimino - 10.1.2012

28. června 2012 v 13:21 Z původního blogu
Dostal jsem ho k Vánocům.

Na hod Boží, tedy 25. prosince, jsem byl na už tradiční vánoční návštěvě u mladých. Byl to pohodový den. Ozdobený stromek, vánoční nálada, zkrátka všechno jak má o Vánocích být. Ani vánoční zazvonění večer nechybělo.

Mezi dárky, jež jsem dostal byl i jeden tenký, zabalený do ozdobného papíru a ze všech stran pečlivě zalepený průhlednou lepenkou. Vypadalo to na obálku. Půjčeným nožem jsem obal rozřízl a uvnitř skutečně byla obálka. Vyndal jsem z ní lístek se vzkazem: "Jdi podle nákresu" a nákres cesty do podkroví jejich domu. Vyšlapal jsem schody nahoru a mladé jsem měl v patách. Nákres mě směroval do koupelny. Zarazil jsem se: "Do koupelny?". "Ano do koupelny" odpověděli. Opatrně jsem tedy otevřel její dveře.

Uprostřed místnosti tam na stolku stálo přikryté bílou látkou něco velikosti střední televize. Přistoupili, odkryli látku a byla přede mnou klec s modrou andulkou. Bylo to ještě mláďátko, čtyři dny po ukončení dokrmování, tedy ochočené.

Deset let už nic nechovám, na výstavy sice chodím, ale v prodejních částech úspěšně odolávám s tím, že už nic chovat nebudu.. Oni mi teď připravili takovéhle překvapení! Neodolal jsem.

Mám tedy doma ptačí mimino. Je kliďas a se změnou prostředí se vyrovnalo v pohodě. Mimo klec je mu nejlépe na mých ramenech. Žužlá mi uši (občas je zkouší proštípnout), probírá vlasy, a jeden by neřekl co zajímavostí může být pro ptáče na límci košile. Párkrát už ke mně i přiletělo. Je to holka, ke svému jménu Anča se zatím nehlásí a tak se k ní hodí nejspíš "zoologický název" Štěbetálek skřehotavý.

O zábavu mám tedy postaráno. Pokud se andulky dožívají 15 let, tak možná doživotně.


Advent v Mariánských Lázních - 20.12.2011

28. června 2012 v 4:58 Z původního blogu
Zklamání.

Dostal jsem chuť vidět advent v Mariánkách, na které jsem zatížený. Světoznámé lázně plné tuzemských i zahraničních pacientů a turistů, vrcholící advent - zkrátka těšil jsem se, že uvidím Mariánky v největší parádě, a že si tam počkám až do tmy, abych to všechno viděl i rozsvícené.

Vichr se uklidnil a tak jsem o zlaté neděli vyrazil na cestu. Do kupé v němž jsem se usadil nikdo další nepřistoupil, k mému překvapení v tom vnitrostátním rychlíku rozváželi občerstvení a tak jsem si v zánovním kupé celou cestu hověl sám s přímo domácí porcí voňavé kávy.

Do Mariánek jsem přijel po 11. hodině, ale oběd jsem si na nádraží nedal. Ačkoliv je nádražní budova už dávno zrekonstruovaná, restaurace tam ještě není v provozu.

Venku se mi naskytl pohled na Mariánky pod sněhem. Provoz v ulici byl minimální. "V centru bude živo." řekl jsem si a vyšlapoval Hlavní ulicí k lázním. To "živo" se ale jaksi nedostavovalo. Řada obchodů zavřená, v těch otevřených minimum zákazníků, minimum vánoční výzdoby a žádné vánoční melodie. Zkrátka žádná vánoční atmosféra. Jen hotely byly vyzdobené. Po nedostatečně uklizených chodnících jsem směřoval dál do centra lázní.

Blížilo se poledne a tak jsem se chtěl naobědvat. Naivně jsem zamířil ke známé restauraci Filip. Po prohlédnutí ceníku jídel u vchodu jsem ani nevstoupil dovnitř a šel jsem k sousednímu pupu. Marně jsem bral za kliku. Bylo na ně asi brzo. O pár metrů dál je Moravská restaurace, v níž jsem v létě dobře poobědval. Bylo tam rozbité sklo ve vstupních dveřích a nebylo tam ani stopy po životě. Hlad mě přešel a šel jsem dál světem.

Obvyklé davy turistů a pacientů snad unesli ufoni - kráčel jsem téměř vylidněným městem. Vánoční atmosféra žádná, pokud byla otevřená některá restaurace, tak drahá a jen pár zákazníků v ní. V kavárně sympatického hotelu Polonia bylo zhasnuto a když jsem zvědavě vstoupil do budovy, bylo proti mě schodiště s nápisem Vstup zakázán. "Divné! Že by rekonstrukce?" řekl jsem si. Na konci ulice jsem odbočil vpravo ke kolonádě. V pavilonu Křížového pramene u ní byli mimo mne jen dva návštěvníci. Když jsem z něj vstoupil do kolonády, překvapeně jsem se zarazil: v celé dlouhé kolonádě jsem viděl pouhé tři lidi! Z tamních kaváren byla v provozu jen jedna. Na pultu měla vystavené různé druhy oplatek a nikdo u nich. Prodavačka byla v teple v obchodě. Veliký vánoční strom v sousedství nikdo neobdivoval. Byl ozdobený jen čirými žárovkami.

Nedalo mi to a zašel jsem i na sousední Goethovo náměstí. Nebylo tam ani živáčka. Široké schodiště ke kostelu bylo uzavřeno dokonce z obou stran. Pusto a prázdno! Míjelo mě tam auto s německými turisty koukajícími stejně překvapeně jako já.

Nechápavě jsem kroutil hlavou a vnucovala se mi otázka:

"Vědí tady vůbec o tom, že za týden budou Vánoce?"

Skromná vánoční výzdoba některých výloh svědčila o tom, že vědí. Koupil jsem láhev likéru a místní tisk, zašel na čaj a oplatku do kavárny a zklamaně se vracel k nádraží.

Ve vlaku jsem se na 2. straně místních novin dočetl, že vánoční trhy trvaly jen 3,5 dne a místostarosta RNDr. Horký k situaci řekl:

"... v době adventu je naše město téměř prázdné co se týká klientů, návštěvníků a lázeňských hostů, hotely se připravují na Vánoce, mají zavřeno...".

Černé na bílém jsem tak měl před sebou, že jsem si tam naivně jel pro zklamání.

Ta holka je kluk! - 15.8.2011

28. června 2012 v 4:54 Z původního blogu
Uf!

Žijeme v době, kdy se kdeco mění - nebo nedodržuje. I vžité věci nebo společenská pravidla.

Zatím, co se až do nedávných časů např. dodržovalo, že váženější osoba jde po pravici společníka, dnes je to leckdy jinak. Vídám tak dvojice, v nichž si dívka vede kluka (on jde po její pravici). Nevím, jestli si to mám vysvětlit tak, že ona ulovila (případně uhnala) jeho, nebo jako nerespektování, či neznalost pravidla.

Jsou i jiné případy. Na ulici, nebo frekventované cestě v parku se objímají a líbají dvě postavy. Obě v kalhotech a krátce ostříhané. Kroutím hlavou a říkám si: "Tady se veřejně cucají dva kluci!". Když k nim ale dojdu blíž zjistím, že kluk je jen jeden z nich.
Častější jsou ale případy, kdy postavy mají na první pohled ženský vzhled. To pak při poznání skutečnoti překvapeně konstatuji:

"Ta holka je kluk!".

V metru nedaleko ode mne stála postava s vlasy až k pasu, spletenými do množství drobných cůpků, jako to nosívají afričanky. Když se otočila, zjistil jsem, že je to kluk. A docela ošklivý.

Před pár dny jsem nastoupil do autobusu pražské hromadné dopravy. Prostředními dveřmi a zůstal jsem stát proti nim, na volném prostoru pro kočárky. Přede mnou byla dvě sedadla otočená ve směru jízdy. Byla obsazená dvěma dívkami. Ta vlevo byla "obyčejná holka", ta vpravo byla střapatá, s cůpkem vzadu, náušnicemi a ramenem koukajícím z volného pruhovaného trika. Když se autobus rozjel, ta vpravo promluvila - hlubokým hlasem! Když se otočila ke společnici, viděl jsem, že má bradku. Opět jsem v duchu konstatoval, že ta holka je kluk.

Při čekání na tramvaj v centru Prahy přišla na stanici štíhlá postava s dlouhými vlasy a náušnicemi v uších. Na sobě měla bundu a džíny. Mohla to být docela pohledná moderní dívčina - jen se mi nějak nezdálo, že se zaujetím čte časopis o mobilech. Děvčata se zajímají spíš o módu. Když se otočila vyšel jsem z omylu poznáním, že je to kluk.