Sportuji - 2.3.2011

27. června 2012 v 20:35 |  Z původního blogu
Od malička...

Dnes na sebe zase něco prozradím. Ještě jsem nepsal o mém sportovním založení, tak to dnes vybreptám.

Jak píšu v podtitulku, vezmu to od dětství. Coby dítko školou povinné jsem nejen jezdil na koloběžce, což se za sport nepovažuje, ale pod vlivem kamarádů jsem nějaký čas byl na cestě stát se tichým bláznem - tedy rybářem. To se sportovně provozuje, je to tedy sport. Nějaký čas jsem s nimi vysedával u místního rybníka vedle kostela. Vybavení jsem měl na úrovni: prut uříznutý z nejbližšího stromu, k němu přivázaný kus silonového vlasce, který jsem od někoho z nich dostal, stejně jako háček, na splávek si už nepamatuji. Nějaký čas mě to bavilo. Chytil jsem ale jen rýmu, a tak mě rybaření přešlo současně s ní.

Později mě začali lákat koumáci - šachisté. Šachovnice plná políček, bílé a černé figurky, neuvěřitelné množství možností a potřeba postupovat obezřetně, promýšlet budoucí tahy, abych protihráči neuváženě nepomohl k vítězství. Leč protihráči byli vesměs podstatně zkušenější než já a dopadal jsem tedy jako sedláci u Chlumce. Tak po nepříliš dlouhé době skončila další éra mého aktivního "sportu".

Dalším sportem, který mě zaujal byla cyklistika. Česky řečeno obyčejné klukovské jezdění na kole, které jsem "zdědil" po bratrovi, když se motorizoval. Žádné dlouhé tůry, nejdál jsem byl v Říčanech, ale byla to dobrá rekreace. To už byla záliba dlouhodobá. Na kole jsem jezdil ještě po vojně.

Logicky vyšším stupněm, ale s nižší kvalitou, bylo jezdění na motorce, kterou jsem si po létech pořídil. Byla to ČZ 175 v krásné zlaté barvě. S nižší kvalitou proto, že ta motorka měla nevyzpytatelné poruchy a tak jsem byl nakonec rád, když se mi ji podařilo prodat. Samozřejmě za levný peníz.

Pak nastalo dlouhé období útlumu mé sportovní činnosti, v němž jsem se věnoval nejrozšířenějším disciplinám: vrhání pohledů a skákání do řeči. Vzpírání půllitrů jsem neprovozoval - tahle disciplina mě nezaujala a dodnes mě neláká, i když pivo neodmítám.

Ačkoliv jsem už léta v důchodu, stále se aktivně věnuji jedné disciplně, jež je pro mně pořád zajímavá: sprint na oběd.

Jak vidíte, i ve věku, kdy mi v tramvaji mladší uvolňují místo k sezení (což s díky odmítám), stále žiji sportem a jde mi to k duhu. Hlavně když mám před sebou vidinu talíře s dobrým jídlem. Končím psaní a mažu na knedlo zelo vepřo Prazdrojo.

SPORTU ZDAR!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama